Exkluzivně pro Brňana: Kantiléna

Pětašedesátiletou historii i řadu úspěchů má na svém kontě brněnský pěvecký sbor Kantiléna. Má za sebou přes tisícovku koncertů doma i ve světě a dobré jméno šíří dál. Nyní v souboru pracuje kolem 170 zpěváků ve věku od čtyř do devatenácti let. Přípravku Magdalenka vede sbormistryně Veronika Novosádová, která s nejmenšími nahrála první CD v historii nejmladší přípravky, uměleckým vedoucím a sbormistrem přípravky Kantilénka i samotné Kantilény je od roku 2011 Michal Jančík. Kdy děti začínají se zpěvem a jak je ke sborovému zpívání vést? I o tom byl náš společný rozhovor.

Kdy děti u vás ve sboru začínají?

VN: Bereme děti od čtyř let, kdy už jsou schopné se soustředit, reagovat a učit se různá gesta. Zkoušky většinou probíhají formou her ve svobodné atmosféře – hrou na tělo, zpíváním, pohybem. V přípravném oddělení – v Magdalence – zůstávají až do osmi let. To má také své opodstatní, že se mladší pružněji učí od starších formou nápodoby. Zkoušíme dvakrát týdně, aby mohly pěvecky růst.

MJ: Vycházíme z dětské psychologie. Pokud se dítě něco naučí a do pěti dnů to nezopakuje, zapomíná a návyk se ztrácí. Proto zkoušíme dvakrát týdně ve všech odděleních, v koncertním oddělení třikrát týdně.

Co ještě předchází samotnému koncertnímu oddělení Kantilény?

VN: Podle pěvecké, technické i mentální vyspělosti postupují děti v osmi devíti letech do starší přípravky – Kantilénky. To už je předstupeň koncertního oddělení, kam se podle šikovnosti přechází v jedenácti dvanácti letech.

MJ: Někdy postupují do Kantilény i děti mladší a my se snažíme brát ohled také na jednotlivá přátelství. Když přechází do koncertního sboru talentovaný zpěvák, je fajn, když má s sebou jako oporu kamaráda nebo kamarádku z přípravky. Zároveň má pak na soustředěních i s kým bydlet. Přestup mezi Kantilénkou a sborem je velmi náročný a předpokládá i psychickou vyspělost dítěte.

VN: Nevytrháváme z oddělení zpěváka samotného, protože vazby mezi dětmi vznikají už v přípravkách, kde se mezi sebou přátelí a pomáhají si navzájem.

Jak se děti učí zvládnout repertoár, aniž by na počátku znaly noty? Některé ještě neumějí ani číst…

VN: Používáme různé techniky. Někdy se píseň naučíme jako básničku, kterou po mně děti opakují. Většinou se ji učíme rytmickou formou, jakou je píseň psaná. Učíme se i výslovnost, protože řada dětí má i nějaké logopedické nesrovnalosti. Od rodičů pak mívám zpětnou vazbu, že se právě ve výslovnosti zlepšily. Stejně tak trénujeme intonaci, dýchání. Děti podporujeme i různými pěveckými technikami. Někdy se učíme jako první slova, jindy po mne děti opakují melodii, zkouška vždy začíná pěveckou výchovou, kdy se učíme pracovat s vlastním tělem, aby byly děti uvolněné a dokázaly se krásně nadechnout a osvojily si správné návyky. Tělo pro zpěv potřebuje volnost a pružnost a to vše nacvičujeme.

MJ: Oba jako sbormistři fungujeme na harmonické metodě. Odmalička děti učíme harmonicky slyšet, což se nám pak v dalších odděleních velmi vyplácí, protože většina dětí opravdu perfektně čte z listu. Přechod do vyšších oddělení předpokládá, že mají děti alespoň elementární základy hudební nauky, že znají noty a rozliší intervaly, ale neulpíváme na jednotlivostech a preferujeme celkovou muzikalitu zpěváka. Když má dostatečné rytmické, melodické, harmonické a intonační cítění, tak víme, že může postoupit do dalšího oddělení. V koncertním sboru už musí zpěvák zvládnout obrovské množství repertoáru – letos nás čeká koncert s Hradišťanem, Rybova Česká mše vánoční, máme za sebou mimořádný koncert k poctě litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, připojujeme se k výročí Jana Nováka. Zpěvák musí být vyspělý, aby náročný repertoár zvládl a nebylo to pro něj demotivující.

Jaký je vlastně koncertní „zápřah“ malých zpěváků?

VN: Odmala dvakrát týdně zkoušíme a třikrát do roka koncertujeme. Už malé děti musí zvládnout nastudovat úplně nový zhruba dvacetiminutový repertoár třikrát za rok. To klade nároky na soustředění, psychiku i hudební rozvoj. Děti vedeme k tomu, že jde o něco víc, vždyť vystupují v sále filharmonie! Není to jen besídka, ale cesta, která vede do sboru s určitou pěveckou a technickou kvalitou. Už u malých se zaměřujeme na lidové písně a klasickou sborovou literaturu, která řeší různé pěvecké obtíže v rámci tvoření tónu nebo dýchání. Děti se učí přirozeně a zvládají různé pěvecké techniky – společný nástup, tvoření koncovek a kvality vokálů, rytmiku, hru na tělo, improvizaci až po rozvoj vícehlasu. Potom ve třinácti čtrnácti letech zvládnou i náročné polyfonní skladby, které jsou na stálém repertoáru Kantilény.

Pojďme si přiblížit, jak děti na tuto muziku, kterou asi z rádia běžně neslyší, reagují?

MJ: Ano, mnohdy jde o hudbu, s níž se zpěváci nesetkali. Ale odmalička v nich pěstujeme jistou sborovou estetiku. Denně jsou obklopeni populární hudbou, ale když k nám chodí od čtyř let, zasíváme semínko, že existuje i jiná hudba, např. lidové hudba, k níž máme úctu, a líbí se nám. Přinášíme dětem, co sami máme rádi – a ony nám v tomto věří, protože mají rádi nás – v což aspoň stále doufáme (úsměv). V takovém případě přijímají „novou“ hudbu velmi dobře a vůbec nepátrají, proč zpíváme takové a takové skladby. Samozřejmě se to proměňuje věkem, ale nikdy se mi nestalo, že by s námi zpěváci diskutovali, protože se jim daná skladba nelíbí, nebo by ji dokonce odmítli zpívat. Nějak automaticky vnímají, že to patří do Kantilény a oni sami také. Od začátku o skladbách mluvíme, vysvětlujeme, proč jsme konkrétní repertoár vybrali. Určitě nejde o direktivní způsob, protože v Kantiléně si od začátku všichni tykáme. Když přijdou malí zpěváčci, říkají nám „Ahoj Veroniko!“ a „Ahoj Michale!“ A tak to funguje pořád. Nebojujeme o sóla ani o přízeň, ale fungujeme na vlně citlivosti, empatie a vzájemné důvěry.

VN: Důvěra vzniká i mezi námi a rodiči, kteří vidí, že atmosféra je příjemná. I v malém oddělení se starší starají o ty mladší. U písniček řešíme i obsahovou stránku, aby nevznikala spojení jako „okybača“ (úsměv). Ptám se dětí na jednotlivá slova, jestli jim rozumí, vše rozebíráme. Je důležité, aby věděly, o čem zpívají. Někdy si písničku prezentujeme i jako herecké představení.

MJ: Jde o vzájemné tvoření. Sice existuje hranice, protože my sedíme za klavírem, ale zároveň od sebe navzájem něco očekáváme – jak zpěváci od nás, tak my od nich. I pro nás jsou zpěváci inspirací, často přijdou na věci, které by nás nenapadly.

Kantiléna se dlouhodobě věnuje polyfonním skladbám – jsou to skladby i pro děti líbivé? Jaký repertoár je jim blízký?

MJ: Mohu-li mluvit za koncertní sbor, tak jde o skladby, které jsou tradičně oblíbené a přenášejí se z generace na generaci. Když přijdu na zkoušku a řeknu titul, už od starších zpěváků ti mladší uslyší, že je to super. Chuť do zpěvu se automaticky přenese na všechny. Kantiléna je hodně založená na renesanční polyfonii a hudbě 20. století. Autoři jako Petr Eben a další skládali přímo pro Kantilénu. Tam tedy zůstává těžiště Kantilény a jde o skladby opravdu vyhledávané – i proto, že jsou náročné a zpěváci je vnímají jako výzvy. Potvrdili jsme si to i v minulosti, kdy jsme s Kantilénou a rockovou kapelou dělali koncert v Sonu se zaměřením na populární hudbu. Bylo to něco nového a fajn, nicméně po koncertu zpěváci přišli a říkali, že by si zase zazpívali i ty „polyfonky“. A to je krásné slyšet. Exkurz do nového je bavil, ale sami si pak řekli o renesanční polyfonní skladbu Duo Seraphim. Jinak samozřejmě vkládáme do repertoáru i věci nové, ale těžiště Kantilény zůstává v polyfonii a v hudbě 20. století.

VN: Děti tato hudba obohacuje, když chodí odmala, tak vnímají, v čem je i emočně hluboká.

MJ: U polyfonie žádný hlas není hlavní a žádný vedlejší, i to je věc, kterou zpěváci vnímají.

Jak vzniká koncertní repertoár?

VN: Dramaturgii máme jasně danou – s Magdalenkou máme podzimní a jarní koncert a vánoční matiné. Pak jsou tady dílčí koncerty, např. spolupracujeme s Husou na provázku a podílíme se na různých dětských představeních. V malých odděleních tvoří základ lidová hudba a sborová literatura. Pro starší přímo tvorba vzniká. Na něco podobného se snažíme navázat i v Magdalence a oslovujeme různé skladatele a textaře. Ti v součinnosti s potřebami pro malé děti vytvářejí cykly. Nyní právě spolupracujeme se Zdeňkem Králem a textařem Jiřím Jelínkem. Část jejich tvorby a Magdalenku budete moci vidět v pořadu Sama doma 3. prosince. V praxi to znamená, že se se skladatelem sejdeme, řekneme si naše požadavky na rozvoj dětského hlasu a on vytvoří cyklus dětem na míru.

MJ: Sborové literatury je teoreticky dostatek, ale spousta jí je poplatná minulému režimu. Některé věci jsou sice hudebně skvělé, ale textově se nedají použít. A ani bychom se k nim nechtěli vracet. Naším cílem a snahou je vytvořit nový repertoár pro sbor. Teď jsme získali grant od brněnského magistrátu a snažíme se oslovovat současné skladatele, které díky grantu můžeme podpořit i finančně, aby vytvořili pro děti novou sborovou literaturu s kvalitní hudbou a kvalitními texty. Skladby následně vydáme, nahrajeme a rozdistribuujeme do různých sborů a ZUŠek, aby se sborová literatura pořád posouvala dopředu. Dnešní skladatel samozřejmě hledá jiné projekty, píše pro divadlo a pro film. Psát pro sbory je věc nevděčná, protože neskýtá možnost výdělku, proto jsme přišli s tímto nápadem.

VN: Jestli má nějaký skladatel zájem, ať se určitě ozve, rádi se domluvíme. I pro malé děti je takový rozvoj velmi důležitý, zároveň chceme, aby písně odpovídaly rozsahu dětského hlasu. V tomto oboru kraluje Petr Eben, ten měl geniální cit, ale chtělo by to někoho dalšího…

Jak plánujete program pro jednotlivé sezony?

MJ: Plán sezony se tvoří už v době sezony předchozí. Jsme sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno, s níž spolupracujeme velmi úzce, náš vztah je velice vřelý. Vždy se domlouváme s dramaturgem Vítkem Mikešem, co v dané sezoně zařadíme, a objevujeme se v různých abonmá. Pak záleží na dalších objednávkách mimo Filharmonii, když někde požadují dětský sbor. Spolupracovali jsme s Českou filharmonií, Českým národním symfonickým orchestrem a dále absolvujeme zahraniční výjezdy, zpívali jsme např. Bernsteinovu skladbu Kaddish v Norimberku a tak dále – výčet by byl dlouhý. Pořád je ale třeba mít na mysli, že pracujeme s dětmi a dospívajícími a nemůžeme je přetěžovat. Teď se vrátili do škol po distanční výuce, tak musíme určovat priority, ale zároveň je třeba dostát značce a kvalitě Kantilény. Její jméno není zárukou navždy, musíme jej zevnitř stále naplňovat a připravovat koncerty co nejpoctivěji a nejkvalitněji.

Jak jste s dětmi pracovali v době koronavirových omezení?

MJ: Vzhledem k náročnosti repertoáru, který studujeme, jsme k online zkouškám nepřistoupili. Myslím, že bychom tím udělali více škody než užitku a zpěváky bychom spíše demotivovali. Proto jsme od této varianty upustili. Myslím, že v té těžké lockdownové době byli všichni online prostředím přesyceni, nechtěli jsme se přidávat k dalšímu uvazování lidí k monitorům.

VN: Usoudili jsme, že naděláme méně škody, když hlas zakonzervujeme tam, kde zůstal. A pak jsme navázali. Jako pěvecký pedagog od dětí vím, že se naučí nějakou skladbu podle poslechu – třeba z pohádky. Jelikož se učí nápodobou, napodobí i nešvary a nám pak někdo na zkoušce „huláká na lesy“. Lepší je učit se nápodobou od starších dětí. Opravit pěveckou chybu trvá mnohem déle než naučit se správnou techniku. Ráda také s dětmi pracuji individuálně.

MJ: Abych přesněji odpověděl: nefungovali jsme online, ale dělali jsme jiné věci. Když to šlo, uspořádali jsme různá setkání – např. na Vánoce venku s prskavkami, s koledami atp. Udržovali jsme ve zpěvácích vědomí, že do Kantilény patří a že se vrátí, jakmile to bude možné. Samozřejmě, měli jsme strach, jestli nás někdo neopustí, ale nic takového se nestalo. Naopak pak mnozí říkali, že už to bez Kantilény nemohli vydržet. Že se moc těšili, až to zase začne. V tomto období se nám také podařilo natočit vánoční píseň, což iniciovala Filharmonie Brno. Orchestr nahrál instrumentální část, my pak píseň točili se zpěváky ve skupinkách po pěti a vrstvili to do čtyřicetičlenného sboru. A ještě zvlášť vznikal klip! Ale dopadlo to fantasticky.

VN: S Magdalenkou jsme zase natočili klip na Provázku s kapelou OKno s Pepou Poláškem, vše inicioval herec DHNP Dominik Teleky. S dětmi jsem písničku nazkoušela a natočila s každým zvlášť, vše se zmixovalo ve studiu.

MJ: Za všechny tyto možnosti jsme byli rádi a snažili jsme se jich využít. Použili jsme i staré vánoční nahrávky a vytvořili malovaný vánoční příběh společně s výtvarnicí Klárou Hammud a střihovým mágem Jakube Podešvou... Streamovali jsme ho na Boží hod místo klasického vánočního koncertu. A na jaře jsme streamovali zase vzpomínaný koncert ze Sona. Snažili jsme se do světa vyslat informaci, že Kantiléna tady je, že žije a že se vrátí. Zafungovalo to skvěle a jedeme dál.

Co se momentálně chystá?

VN: Nejbližší koncert se koná 28. listopadu, jde o tradiční koncert Kantilény, který se uskuteční v Besedním domě v 17 hodin. V programu vystoupí všechna tři oddělení a nejmladší Magdalenka bude premiérovat právě cyklus Magdalenka od Zdeňka Krále.

MJ: Dále přispějeme skladbami Jana Nováka, jehož výročí si letos připomínáme, Brittena, Ebena, Máchy… Repertoár bude pestrý, abychom představili práci všech oddělení. Dále se chystáme zpívat s Kantilénou v Divadle Husa na provázku 5. prosince při rozsvěcení vánočního stromu. Zpěváci budou rozmístěni na ochozech Alžbětinské scény. Půjde o charitativní akci, věřím, že bude bohatá účast.

VN: Magdalenka a Kantilénka se představí ještě v dopoledním koncertu v Besedním domě 19. prosince a Kantilénka a Kantiléna budu mít nádherný vánoční koncert 25. prosince v katedrále na Petrově.

MJ: Kdo by chtěl na Petrov přijít, měl by si vstupenky zajistit zavčas, protože tyto koncerty bývají úplně vyprodané. Mimo Brno nás čeká s Kantilénou ještě koncert s Hradišťanem a Filharmonií Olomouc 10. prosince v olomoucké Redutě – jde o přeložený koncert z loňského roku. Je toho dost!

A plány do budoucna?

MJ: Na listopad 2022 plánujeme účast na soutěži v Lisabonu – takže se musíme připravit a stabilizovat repertoár. Na jaře nás čeká nahrávání vánočního alba na příští Vánoce. Plány jsou veliké a šikovných zpěváků je dost. Pokud to sečteme, máme 170 až 180 zpěváků ze všech oddělení. Když jsme s Veronikou v roce 2011 přišli, oddělení byla hodně prořídlá… Za deset let se spousta věcí podařila – a máme z toho radost.

VN: Musíme moc poděkovat i rodičům, že nás podporují a mají pochopení. Vážíme si jejich vstřícnosti a ochoty zasahovat do organizace rodinného programu, a tím vést společně s námi děti k umění, kultuře, přátelství a zpěvu.

Odkaz na článek ZDE