Jarní koncert Kantilény aneb Když se roztomilost snoubí se skvělými výkony

Hojně navštívený a pro milovníky sborového zpěvu neopomenutelný koncert v Besedním domě zahájil koncertní sbor Kantiléna výběrem písní z cyklu Řecký slovník skladatele Petra Ebena. Byl to skvělý úvod koncertu a dal tušit, že posluchači budou oblaženi jedním vynikajícím výkonem za druhým. Soustředěnému a na kvalitní hudbu naladěnému návštěvníkovi ovšem nemohla uniknout jedna kaňka na jinak krásně čistém hudebním zážitku. A netýkalo se to ani v nejmenším zpěváků, sbormistrů či korepetitora, nýbrž některých jedinců v obecenstvu. Snad je to podlahou a židličkami Besedního domu, snad neukázněností dotyčných, možná se dokonce jedná o nový trend koncertních návštěvníků podobajících se tradičně hlučnému diváctvu v indických kinech, kdo ví. Ovšem takovou míru hluku způsobeného hrkáním židliček, dupáním bot o dřevěnou podlahu, rádoby tichým šeptáním a komentáři v průběhu produkce, to se jen tak nevidí. Chudáci interpreti! A rozhodně v tom neměla prsty nejmladší generace posluchačů, jak by se mohlo zdát. Možná jen to abnormální kašlání by člověk pochopil. Zřejmě šlo o běžné jarní nachlazení, nebo dozvuky oné dnes již téměř promlčené nemoci, která sice nadále kdekoho sužuje, ale při pohledu na všudypřítomné odhalené tváře si z ní už nikdo nic nedělá. Ale zpět k hudbě.

Ebena vystřídal finský skladatel a sbormistr Pekka Kostiainen se skladbou Revontulet, očividně inspirovanou (severní) polární září. Zde se Kantiléna blýskla naprosto pevným intonačním cítěním a hojnou dávkou muzikality. Ačkoli skladba není přehnaně moderní co do rozšířené tonality a volného harmonického vývoje, náročné předěly, nasazení konsonantních čtyřzvuků po (alespoň zdánlivě) nekontrolovaných glissandech, hlasová interpretace nehudebních zvuků a další skladatelské výdobytky by jistě daly zabrat i dospělým zpěvákům.

Po tomto čísle, kdy si sbor i dirigent vychutnali naprosto zasloužené ovace, došlo k výměně zpěváků. „Velkou“ Kantilénu vystřídalo starší přípravné oddělení Kantilénka a sbormistr Michal Jančík předal (alespoň na chvíli) pomyslnou taktovku Veronice Novosádové. Kantilénka zpívala za stále přítomného klavírního doprovodu Marka Paľy výběr z písňových cyklů našich předních autorů – Brňanům dobře známého Ctirada Kohoutka, význačného muzikologa a skladatele Jana Vičara, již jmenovaného Petra Ebena a také Jana Smolky. Osvěžením sborového zvuku s klavírním doprovodem bylo občasné použití perkusních nástrojů spolu s milou choreografií, kterou děti vizualizovaly například mořské vlny v písni Spící lodě. Nutno říct, že ačkoli byl repertoár logicky o něco jednodušší než u koncertního sboru, četné vícehlasy, mísení homofonie s polyfonií, pro děti možná nezvyklé postupy v paralelních kvintách a další pěvecké nástrahy zasloužily obdiv. Nebylo slyšet jediné zaváhání.

Po přestávce nastoupil na pódium nejmladší přípravný sbor Magdalenka. Zde byla koncentrace roztomilosti dovedena do maxima. Přes úsměv, který vykouzlilo mávání dětí svým rodičům a prarodičům, je potřeba ocenit jejich zodpovědnost a soustředěnost při pěveckých výkonech a bezchybnou intonaci. Čtyři ohlášená čísla s jedním malým přídavkem střídala hudbu umělou (autoři Milan Uherek a Peter Graham) a lidovou. Ta byla obzvláště povedená. Hned první píseň, Prší, prší, uvedly děti nápodobou deště pomocí technik body percussion, tedy hry na tělo, za didaktického vedení Veroniky Novosádové. Sama úprava této lidové písně kladla na děti nároky zejména spoustou modulací, se kterými si ale poradily na jedničku.

Hustota pěveckých partů se u Magdalenky často omezovala na jednohlas a homofonii, ovšem ne nadlouho. Výzva pro děti i sbormistryni byl známý quodlibet, který spojuje do jednoho polyfonního celku písně Já do lesa nepojedu, Neviděli jste tu mé panenky a Jede, jede poštovský panáček. A byla z toho další jednička. Chválou nelze šetřit ani v posledním čísle, v cyklu Petera Grahama Písně Emila Pacičky, kde stojí za zmínku především rytmická náročnost některých částí i bravurní zvládnutí houpavého bluesového rytmu. Tím byl ukončen další oddíl koncertu, po němž následovalo delší, ovšem kouzelné předávání kytic dětem rodiči, dětem dětmi, dětmi paní sbormistryni a tak dále…

Finále koncertu bylo věnováno komorní kantátě Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Jelikož šlo o dílo většího rozsahu a závažnosti, ujal se jeho provedení opět koncertní sbor Kantiléna. Klavírní doprovod Marka Paľy doplnily Ludmila Netolická a Irena Hůrková houslemi a Klára Kunc Hegnerová violou. Formy kantát a oratorií tradičně počítají s postavou vypravěče/recitátora a „Studánky“ v tomto ohledu z tradice nevybočují. Mluveného slova se ujal Vladimír Hauser, jehož herecké zkušenosti dopřály recitaci potřebný nadhled, klid a především srozumitelnost. Hudba se odvíjela bezchybně, tempa byla volena adekvátně a pěvecké ani instrumentální výkony nikterak nevybočovaly z vysokého standardu celého večera.

Krátkých sólových pěveckých vstupů se ujaly členky Kantilény Anna Herzanová, Judita Trávníčková a Martina Medková. Drobná výtka by mohla být namířena na sólový výstup, který ztvárňuje sasanku rozmlouvající se studánkou. Zde byl doprovod příliš silný a znesnadnil sólistce její snahu o nosný tón a srozumitelnost textu. Jinak ale všechny jmenované podaly velice dobré výkony. Totéž platilo i pro Lukáše Haceka, absolventa Janáčkovy akademie múzických umění, který měl na starosti finální barytonové sólo. Jeho zralý školený hlas s sebou nesl vše potřebné, pouze některé typické zákeřnosti českého jazyka prozrazovaly jeho slovenský původ.

Do samotného závěru koncertu byla nad rámec ohlášeného programu vložena tradiční píseň Гей, Соколи!, jejímž autorem je Maciej Kamieński, a to v její české verzi Hej, sokoly! Byla jí vyjádřena podpora lidem zasaženým válkou. Jak sbor píše na svých webových stránkách: „Píseň je pro všechny, kteří jsou podobného věku, jako zpěváci v Kantiléně. Kteří se bojí o své táty nasazené ve válce. Kteří mají své sny, ale aktuálně neví, zda jim situace dovolí je naplnit. Kteří upadají do zoufalství a beznaděje a kteří potřebují, aby jim podporu dávali všichni, kdo mohou.“

Tím byl uzavřen večer plný krásné hudby, precizní přípravy a obdivuhodných výkonů. Ocenit musíme ale také dobrou dramaturgii koncertu, spolehlivé sbormistrovské vedení, soustředěnost korepetitora a hlavně všeobecné nadšení pro kvalitní hudební produkci.

Jarní koncert Kantilény
27. března 2022, 17:00 hodin
Besední dům

Program:
Petr Eben: Řecký slovník (výběr z cyklu)
Petr Eben: Co se za den zažije (výběr z cyklu)
Pekka Kostiainen: Revontulet
Jan Vičar: Když se řekne (z cyklu Zpíváme si)
Jan Vičar: Ahoj, moře! (výběr z cyklu)
Ctirad Kohoutek: Radovánky (výběr z cyklu)
Jan Smolka: Turecký med
Lidová: Prší, prší
Milan Uherek: Čtyři lidové písně pro nejmenší (výběr z cyklu)
Milan Uherek: Červotoč
Quodlibet lidových písní
Peter Graham: Písně Emila Pacičky (The St. Louis Greatest Hits)
Bohuslav Martinů: Otvírání studánek
Maciej Kamieński – Гей, соколи! (Hej, sokoly!)

Účinkující:
Kantiléna, koncertní sbor
Kantilénka, starší přípravné oddělení
Magdalenka, mladší přípravné oddělení
Michal Jančík – sbormistr
Veronika Novosádová – sbormistryně
Marek Paľa – klavír
Lukáš Hacek – sólo zpěv
Anna Herzanová, Judita Trávníčková, Martina Medková – sólo zpěv
Ludmila Netolická, Irena Hůrková – housle
Klára Kunc Hegnerová – viola
Vladimír Hauser – recitace

Odkaz na článek najdete ZDE.

Autor článku: Ondřej Musil.