Podzimní koncert Kantilény se nesl v dětsky bezprostřední atmosféře. Posluchače překvapila souhra a čisté hlasy

V loňském roce 2020 se podzimní koncert uspořádat nepodařilo, protože zpívat bylo zakázáno. V roce letošním proto všichni s obavami a napětím čekali, jestli koncert skutečně bude. Stal se zázrak, covid-19 se smiloval, a na adventní neděli 28. listopadu 2021 se skutečně brněnský Besední dům zaplnil a rozezněl dětskými hlásky.

Ale nejprve je potřeba říci, co je to vlastně Kantiléna. Je to pěvecký sbor dětí a mládeže, který je součástí Filharmonie Brno. Už od roku 1956 sdružuje děti, které jsou hudebně nadané a rády a pěkně zpívají. Nejprve vznikl sbor ve Šlapanicích a postupně se rozrostl pod vedením sbormistra Ivana Sedláčka ve výběrové těleso, schopné zpívat a vystupovat i s renomovanými orchestry. Na mezinárodních soutěžích děti vyhrávají první ceny, z lotyšské Rigy dokonce přivezli tři zlaté medaile v konkurenci 150 sborů.

Samozřejmě, že jde dnes už o instituci. Ta se sestává ze tří oddělení, rozdělených podle věku a schopností dětí. Ti, kteří vyhrávají, to je koncertní sbor Kantiléna, ve kterém jsou zkušení zpěváci. Zkoušky jsou třikrát týdně a jednou za měsíc je soustředění. Zde jsou děti od dvanácti let až do dospělosti. Starší přípravné oddělení Kantilénka, které navštěvují děti od osmi do dvanácti let, zkouší dvakrát v týdnu. A nejmladší „potěr“ se jmenuje Magdalenka – podle patronky Magdaleny Kožené, operní pěvkyně, která sborem Kantiléna kdysi sama prošla. Toto oddělení je určené pro děti od pěti do osmi let, kteří ještě sbírají první poznatky a základní návyky. „Jsou tu děti sice rozdělené podle věku, ale někdy to nejde dodržet. Když je potřeba doplnit hlasy, tak vybíráme podle schopností, ne podle věku,“ vysvětloval sbormistr Michal Jančík. „Děti tu máme od rodičů, kteří sami již prošli Kantilénou, ale také od takových, kteří sami nikdy nezpívali, ale jejich děti zpívají rády. Dětí profesionálních muzikantů je kupodivu málo, odhaduji tak dvacet procent,“ sdělil sbormistr.

Podzimní koncert ale není od toho, aby se vyhrávalo, ale aby se zúčastnilo. Tady je prestižní už sama účast a to, že to děti baví, a že chtějí předvést, co umí. A dělají to s nadšením a s bezprostředností dětství. Nadšení se ten večer přelévalo z pódia do publika a naopak a pozitivní energie jiskřila.

První se představil koncertní sbor Kantiléna, velké slečny v červeném stejnokroji a dva kluci. Před celkem šestačtyřicet účinkujících se postavil umělecký vedoucí sboru, sbormistr Michal Jančík. Ke spolupráci byl přizván varhaník Marek Paĺa. Do koncertních vod se vplouvalo pomalu a rozvážně. Radostné Gloria Jana Nováka následovalo Ave Maria stejného autora, kde čistými hlasy zněla čistá harmonie. Missa brevis in D Benjamina Brittena zmenšila počet členů sboru, kteří přednesli šest částí, z nichž některé jsou a cappella, některé svižné, radostné i rytmizované – tak, aby konvenovaly mladým interpretům.

Starší přípravné oddělení nastoupilo v červených kabátcích a bílých sukních, či kalhotách v případě chlapců. Vypadali svěže a tak také zpívali, motivovaní sbormistryní Veronikou Novosádovou a doprovázení klavírem Marka Paĺy. Nastoupení a již soustředění, byli zastaveni vpádem křičící dívenky: „Ještě Božena!“. Nesla žlutou loutku, maskota sboru, který nesmí chybět na žádném koncertě. Po usazení maskota na klavír mohl koncert pokračovat. Teď už se nemohlo nic stát. Skladba Jana Hanuše Říjen z cyklu Měsíce zahájil vystoupení Kantilénky houpavým rytmem. Václav Trojan napsal pro děti cyklus Rozpustilá abeceda a z něho zde „syčel“ Rak a potutelně „vykukovala“ Ďáblice z Ďáblic. Synkopický rytmus přinesl Přemysl Kočí v písničce Hej, pane déšť!, kde některé více vnímavé děti začaly ožívat do rytmu. Nejvíce zaujal jeden ze dvou chlapců: Dan Krejza, asi desetiletý. Po výměně sbormistrů nastoupil Michal Jančík, aby zahájil svůj výstup se sborem lidovou písničkou Týnom tánom, přednesenou jako soustředěný a přesný kánon. Zdeněk Pololáník napsal pro děti skladbu Do usínání, směs vtipných a radostných písniček, končící kolébáním Ježíška. V další skladbě Emila Hradeckého Gloria Patri se přidaly k dětem housle Jiřího Kleckera s tklivou melodií a vojenský bubínek. Skladba Změním se téhož autora přinesla opět synkopy a luskání prstů a spoustu dobrých přesvědčení, že sám sebe si cením. Toto tvrzení ovšem „zbouralo“ chlapecké sólo: „Ne, ne, nezměním se, nikdo by mne přece nepoznal.“

Po přestávce se pódium zaplnilo spoustou žlutých berušek s černými sukýnkami a kalhotami a paní sbormistryně měla plné ruce práce, aby je pochytala. Děti kolem pěti let převažovaly. Ty větší, do osmi let, už se tvářily jako zkušení zpěváci. Ale pro všechnu tu drobotinu to byl první koncert v životě. Kdo má sám děti, neubránil se dojetí. Při rovnání do řad se většina chovala statečně, jako Viktorka, dcerka dirigenta Roberta Kružíka, která uhájila stavovskou čest. Ale slzička ukápla holčičce stojící na kraji. Čtyři chlapci se šli ukázat dopředu a statečně zazpívali sólo „Čí só hode“. Pak už se přidali všichni. Následovaly lidové písně v aranžmá Marka Paĺy, ze kterých měly největší úspěch písničky Neviděli jste tu mé panenky, Já do lesa nepojedu a Jede, jede poštovský panáček. Všechny písničky zazněly v jedné tónině a na závěr společně jako kánon, ve kterém se nikdo neztratil. Veselou náladu přinesla písnička Prší, prší s luskáním, dupáním a synkopovaným rytmem.

(autor: Karla Hofmannová)

Odkaz na článek na webu www.operaplus.cz najdete ZDE.